Cooperation should lead the world.

Ráno, do kterého se nechcete probouzet. Zprávy, které nechcete číst. Krok, o kterém jste doufali, že nikdy nebude uskutečněn.

Podobným způsobem zřejmě většina lidí vnímala dnešní den. Plný soucitu, bezmoci a úzkosti. Vděčnosti a díků, za to, co máme. A snad i plný naděje a víry, v lepší zítřky.

Stále to nemůžu pochopit. Nemůžu pochopit, že v dnešní době někdo někam táhne s tanky a samopaly. Že přijede do velkého, krásného, hlavního města suverénního státu, plného civilistů. Města mnohem staršího, než je Moskva. Že chce vytvořit tu chladnou, odpornou a nekompromisní válku, která v lidech vzbuzuje jen strach a čiré zoufalství. Že chce ničit rodiny, spojenectví, kulturu, ekonomiku, a vše, co lidé vybudovali. Nemůžu pochopit, že tyto věci nezůstaly v minulosti.

Zamýšlím se nad následky, které nás čekají. Nad špatnou ekonomickou situací, která postihne mnoho lidí různých věkových i sociální skupin. Nad mladými rodinami, které to od základu změní. Nad dětmi, kterými cloumá zmatek. Nad lidmi, kteří ze strachu v noci nebudou moci zamhouřit oči.

Vstřebávám, že nejde jen o jedno jim blízké území, o malou šarvátku. Ale o mnohem víc. O civilizovanost, o bratrství, o Evropu, o minulost i budoucnost, o to, co se nám až doposud zdálo nemožné.

A bojím se. Bojím se, že všechna krása, jako je cestování, důvěra, vzdělávací systém, vysoké vzdělání, umění, přidaná hodnota... která vzniká, až když jsou zajištěné veškeré základní lidské potřeby, když je mír, když je bezpečí, dostatek peněz a prostředků, bojím se, že všechny tyto věci, které dělají náš svět krásným, nám minimálně na pár let proklouznou mezi prsty.

Bojím se také o naše hodnoty.

O naši důstojnost.

O naše lidství.

A především, především se bojím o nevinné životy.

Zatímco mělo konečně, po dlouhé zimě, po dlouhých těžkých časech, vysvitnout slunce, jde najednou nahmatat temnotu.