Intelektuálka nebo blbka?

V úplně spodní přihrádce jedné mé skříně sídlí velká, látková, béžová krabice. Je fakt pořádná, a taky pořádně těžká. Ubytovala se v ní totiž sbírka časopisů. Módních. Z doby, kdy jsem byla prakticky dítě, a svět módy mě fascinoval. Milovala jsem pěkné šaty, nejnovější kolekce, úhel fotek, výrazy modelek, a odvahu stylistů při jednotlivých kombinacích. Taky film Ďábel nosí Pradu, že jo, kdo by si při tomhle nevzpomněl na Mirandu Priestly. No a tak jsem je sbírala, měsíc za měsícem, rok za rokem. Roční předplatné jsem obvykle dostávala jako dárky, vlastně mi to přišlo symbolicky moc pěkné, protože mi malý dáreček přistál každý měsíc ve schránce. Abychom tedy byli konkrétní, je to - pro krabici tak akorát úměrná - sešlost časopisů ELLE. Pokud si dobře vzpomínám, první jsou někdy kolem roku 2012, a pokračujeme o dobrých 6 let dál. V té době na československý trh pronikla i Vogue. První vydání mám samozřejmě taky, komplet první ročník.

Někdy v té době jsem se taky začala více sbližovat s člověkem, který nechápal, jak si <<takovou literaturu>> můžu kupovat. Dodnes si pamatuju, jak melodramaticky a extrémně pomalu vytrhnul pár stránek z některého novějšího čísla usazeného na poličce, aby mi demonstroval, jak platím za obyčejnou reklamu. Ovšem, v těch magazínech je mnoho reklamy, ale krásné, s podařenými fotkami, vyváženými barvami a většinou dobrým zbožím. Takže ne, ve finále mi nevadilo vidět těch pár stránek obrázků, fungujících vlastně jako <<obyčejná reklama,>> něco málo na ní prostě bylo neobyčejné.

Stejně jsem však zavřela krám, a přešla především na odborné časopisy, konec konců, šla jsem na vysokou a asi jsem cítila, že se to hodí víc. Přes předplatné Filosofického časopisu, který už několikátým rokem podporuju, a podporovat budu jen proto, že ten obor prostě podpořit chci, přes Forbes Next, který miluju kvůli všem těm inovacím, novinkám a hudbě budoucnosti, přes Hospodářky, se kterými to předplatné bylo taky příjemné, a všechny ty články byly zajímavé natolik, až jsem z té míry ztratila zájem úplně, se dostáváme zase... no hádejte kam?

K předplatnému módní bible, protože mi najednou začala chybět. Začal mi chybět čas u bazénu s časopisem, kdy se všechny mé problémy smrskly na jedinou starost, a to tu, které boty se mi líbí víc. Ať je to podle někoho jakkoli povrchní. Na chvilky při cestování, nebo krátké pauzičky po obědě, tak akorát na jeden volnočasový článek. A na to všechno jsem si vzpomněla, když jsem na netu viděla, jací lidé s tím časopisem pracují, ve skutečnosti lidé, které znám. Zastesklo se mi po  jejich tvorbě, po nenudných outfitech, a všech těch kombinacích, které mi je třeba i vlastní šatník schopný nabídnout, ale já je, bez inspirace a zápalu, nejsem schopná využít, obzvlášť v období covidové pohodlnosti. Vzpomněla jsem si i na všechny ty tipy a informace, které mi čtení <<téhle literatury>> přineslo. Vzpomněla jsem si na všechny články Ani Geislerové, nacházející se po dlouhou dobu na posledních stránkách ELLE, později svázaných do jejího deníku, prodejného v knihkupectvích.

A vzpomněla jsem si taky na slečnu ve velkých růžových šatech, asi od Diora, zapadlou s obřím, upřímným úsměvem         v nějakém stromě. Tenhle obraz, zarytý v mé paměti, se nacházel na obálce, snad prvního módního časopisu, který jsem si tehdy, jako malá, koupila při cestě na dovolenou a celou cestu si jím hloubavě listovala. Okouzlila mě. Ona, její úsměv, obsah, to, jak jsou všichni pěkní, ty výstřednosti, občas i výstřelky, celý ten svět, do které se čas od času s radostí vydám, abych si trošku ozvláštnila ten svůj.

A nemyslím si, že musí být buď a nebo. Jedno nebo druhé. Nemyslím si, že žena může být buď chytrá <<nebo>> pěkná. Intelektuálka <<nebo>> blbka. Stejně tak u mužů si nemyslím, že povolání jako závodník nebo módní návrhář, určuje něco jiného, než právě pouze jeho povolání. A připadá mi hrozně sprosté, když se tenhle názor někdo snaží prosazovat. Můžu se bavit o politice stejně tak, jako se můžu bavit o nové kolekci kabátků Burberry. A to, že znám Diorovu výstavu, nebo vím jak začínala Coco Chanel neznamená, že neznám evropské dějiny nebo nevím, jak moderní etika nahlíží na úpravy embrya. Nemusím si vybírat, a už ani nechci. A hlavně nechci, aby někdo soudil někoho podle toho, s jakým časopisem ho viděl.

Snažím se ničím neopovrhovat, ani obyčejnou reklamou, a stejně tak nic nevyzdvihovat, ani něco, jako velmi odborné filosofické či ekonomícké články, protože ty mi jsou taky k ničemu, když mi nepřináší radost. Jednoduše si vezmu to, na co mám zrovna náladu, třeba s ročním předplatným.