Šťastný druhý rok, kotě!

Dnešek je pro mě maličko speciální. Tenhle blog, můj maličký počin, dnes slaví jeden rok. A i když vztah mezi námi není vždycky na jedničku, i když ho obzvlášť v poslední době zanedbávám víc, než je mi milé, pořád tu pro mě je. A pro vás všechny stejně tak. Jako připomínka toho, že máte dělat, co jen chcete. Bez ohledu na všechny pochybnosti. Na všechny předsudky. A hlavně bez ohledu na svůj vlastní strach.

Kdybych se neúspěchu nebo cizích reakcí bála pokaždé, když jsem se chtěla vrhnout do dalšího nápadu, který se mi zprvu zdál neproveditelný, nedokážu si představit, kým bych dnes byla. Kdybych se podobně bála své vlastní kritiky, vím úplně přesně, kde bych skončila - na začátku.

Neposunula bych se vůbec nikam, protože bych si pořád předhazovala, že to nebude tak skvělé, jak bych chtěla. Že na to nebudu mít tolik času, kolik bych chtěla. Že si nakonec budu přát, abych se do toho raději nikdy nepouštěla. A taky že jsem si to přála, mockrát, u spousty věcí. Protože to nebylo takové, jak jsem si nejdřív představovala. Nezvládala jsem to tak, jak bych chtěla, i přes všechnu snahu. Protože jsem usínala s úzkostí a budila se s planým přáním, abych byla někým jiným. Někým bezstarostným, lepším, šťastnějším. Až do momentu, kdy to vystřídala velká vděčnost, šťastný pocit a láska. K životu, mým blízkým, mé práci, tvorbě a také láska k sobě samotné.

Vždycky to může být lepší, a věřím, že taky bude. O hodně. Ale teď jsem tady, se svými myšlenkami, s takovou osobou, jakou jsem teď. A vy stejně tak. A už se to nikdy nevrátí. Dělejte něco, po čem toužíte, něco, co milujete, s těmi, se kterými upřímně chcete být. Pochvalte osoby, ke kterým vzhlížíte, které máte rádi. Chvalte sebe samotné, a často! A bojte se jen toho, abyste neminuli sami sebe.

S láskou

Šarlota